PRAŽSKÝ ZVĚROKRUH

Kniha Pražský zvěrokruh je příběhem dvou mužů, postaršího Průvodce a sedmadvacetiletého mladíka, kteří spolu procházejí Prahou a zároveň hlubinami lidské duše. Jejich procházka trvá rok - odvíjí se podle ročního cyklu slunce, v rytmu dvanácti zvěrokruhových znamení mezi jarní rovnodenností roku jednoho a jarní rovnodenností roku následujícího. A to v přímé souvislosti s křížovou konstelací pětice pražských kostelů – svatého Štěpána, svatého Klimenta, bývalého kostela Filipa a Jakuba, katedrály svatého Víta a rotundy svatého Kříže – orientovaných podle pozic zapadajícího a vycházejícího slunce při letním a zimním slunovratu, které tak svým způsobem v podkoží Prahy vytvářejí jakýsi kamenný kalendář, odrážející v sobě pohyby slunce po obloze, a rozčleňují tím její terén do čtyř sektorů, odpovídajících čtyřem ročním obdobím, respektive do dvanácti měsíců alias zvěrokruhových znamení, dělících každý ze zmíněné čtveřice kvadrantů na tři díly.

 

 

Stran tohoto astronomicko-technického základu je kniha inspirována dílem Milana Špůrka Praga Mysteriosa (vydalo nakladatelství Eminent v roce 1996), který na konstelaci zmíněných kostelů a jejich astrosymbolické souvislosti poprvé upozornil. Jakkoliv by se tak však na první pohled mohlo zdát, prvořadým meritem knihy Pražský Zvěrokruh není astrologie. Zvěrokruhu, vtištěného do genomu města, které tak v sobě zrcadlí hvězdné nebe nad ním, kniha využívá především jako symbolického komunikační prostoru, na němž se fyzické stává duchovním, vnější vnitřním, objektivní subjektivním, aneb, jinými slovy, na němž může zmíněný sedmadvacetiletý a v sobě bloudící a zásadní životní krizi právě prožívající muž za doprovodu Průvodce, zasvěcence do pražského mystického podloží, jenž je zároveň jakýmsi amalgámem mladíkova vyššího Já a jeho kontaktu s vnějším světem, kráčet při procházce zdánlivě neživým kamenem Prahy jako živou tkání svého vlastního srdce a v jejích ulicích a zákoutích tak objevovat široširý vesmír i sebe sama.

 

Procházka Pražským Zvěrokruhem je tak existenciální poutí lidského jedince proudem života, který se vzdor svému omezení časem a prostorem, vzdor nepatrnosti svého osudu, vztahuje k samotnému srdci všeho bytí a rukama své duše se ho pokouší dotknout: s cílem dospět k svému bytostnému štěstí, k plnému prožitku sebe sama, a na dlani nekonečné hvězdné oblohy, dlaní Pražského Zvěrokruhu dotýkané, v bezvýznamnosti své titěrné existence objevit svůj pravý, vesmírný význam a životní orientaci.

 

 Jakkoliv však toto hledání probíhá na pozadí toho, jak spolu oba při procházení Prahou podrobně hovoří o jejích stavbách a historických událostech s nimi spojených, cílem Průvodce není svému partneru a posluchači „sdělit dějiny“, ale dějinami svého svěřence provést. Skrz naskrz, z jedné strany na druhou, jako zástěnou, plentou, zdí a kulisou – za níž se rozkládá plný, bytostný prožitek okolního světa i svého jednotlivého osobního lidství zároveň. A to stále prostřednictvím Prahy jako takové, jež se tak, po způsobu tajemně překračovaného prahu, stává z indiferentního, od člověka odděleného objektu, živě pociťovaným subjektem a součástí jeho vlastní bytosti.

 

 

Pokud hledající mladý muž toto město, v němž se narodil a celý život v něm žije, navzdory jeho prazvláštní kráse na začátku knihy vnímá jen velmi vzdáleně, jakoby bylo pouhou scénickou kulisou jeho vnitřního zmatku, jeho osobní dezorientace a jež se tak se svými starobylými domy, mosty, paláci a zahradami v poloprůsvitných obrazech vznáší nad tmavě šedivým úhorem chaotické nicoty v jeho nitru, jako dým, jako fata morgana, tak v průběhu knihy vnímá Prahu stále bytostněji a na jejím konci splyne s její duší i s duší Všehomíra.